plaGat.cz

Představení taneční skupiny Ultima Vez v čele s Winem Vandekeybusem, bez tance, polovina divadelního inscenace odehrávající se na filmovém plátně, na scéně jediný herec a kapr. Svěží vítr z Bruselu! Nový projekt dnes už legendární umělecké skupiny mohli na vlastní kůži ochutnat diváci divadla Archa od 3. do 5. prosince...

Struktura inscenace Monkey Sandwich režiséra Wina Vandekeyba a tanenčí skupiny Ultima Vez je natažena mezi zdánlivými protiklady: fikce a realita, film a divadlo, autenticita a faleš, život a smrt, vědomí a nevědomí.

Její obsah je potom vyplněn opičími příběhy, vizuální jednoduchostí a severským humorem. Do připraveného labyrintu je vpuštěn divák vybaven zrcátkem, aby se porozhlídl, pokochal a zabloudil. Na scéně je umístěno filmové plátno, akvárium, několik větráků, hromada papírů. Ale hlavně filmové plátno – moderní Šeherezáda, vypravěč příběhů 21.století.

Film začíná. Anglický režisér Jerry přijíždí inscenovat divadelní hru Antonia a Kleopatru od W. Shakespeara. Pohledy do zákulisí. "Ale já se předstíráním živím" řve jeden z herců poté, co jej Jerry nutí roztrhat svoji partnerku na kusy. Stejně jako modernistická literatura, se tak i Jerry snaží až zoufale nalézt autenticitu, prožitek, v pevné víře, že něco takového je stále možné. Jerry vypráví příběhy, aby si je herci mohli "zabalit s sebou na cestu". Dva rozdílné příběhy o svém useknutém prstě, o dětství, o osidlování Sibiře... "Opičí sendvič" je nizozemským výrazem pro příběhy, které nejsou založeny na pravdě, ale lidé si je rádi vyprávějí. Tyto marquézovské příběhy se budou v inscenaci objevovat a mizet ..vždy proto, aby se mohli znovu vynořit v nové podobě".

Na počátku zůstáváme v reálném světě, sledujeme divadelní komedii ve stylu L. Trierova-  Kdo je tady ředitel. Potom film končí; hrdina konstatuje, že toho má dost (všude jenom předstírání!). Jediné řešení, které se nabízí, je useknout si hlavu – střih (mezi filmem a divadlem) - na scéně sedí mladý hubený nahý herec, v tureckém sedu zády k publiku. Vidíme obratle páteře, hlava je však předkloněná - jako by vůbec nebyla. Najednou se ocitáme se v existenciálním prázdnu, ve světě, kde přírodní živly byly zredukovány na větrák, akvárium a oheň přemístěn do železné krabičky.

Lidé vymřeli, jsou z nich buďto papíroví panáci anebo železné konstrukce s gramofonovou deskou místo obličeje. V post-apokalyptickém světě přežil jen jeden: Člověk, zaplatil za to však ztrátou řeči i důstojnosti. Pohybuje se nahý a snaží se komunikovat s papírovými panáky, které sám vytváří.

Během představení se několikrát přesouvá důraz ze situace na jevišti k filmovému plátnu. Příběh o Jerrym se stěhuje z divadla do podivné vesnice, on již není divadelním režisérem, ale staví přehradu, která se však protrhne, vesnici zaplaví a jeho žena umírá, následně se on probouzí ze snu. Po několika takových přesmyčkách mezi "realitou" a fikcí, mizí mezi nimi hranice. Vše se stává vyprávěným příběhem, vše má stejnou váhu.

Sledovat filmové plátno je poslední možnost, co ještě zbývá. Nakonec ale i ono spadne na zem, a Člověk v zoufalství přehazuje kus papíru přes železný sloup. Je na něj promítán obraz Jerryho, v bílém obleku, který hrozí prstem – a vypráví poslední příběh o své ztrátě ukazováku. Přál si, aby jím mohl hrozit svému synovi, tak jako jeho otec hrozil jemu. Když však jeho těhotná manželka zemřela, není komu hrozit a proto si prst uřízl. Obraz Jerryho se zmenšuje, až se stane sotva pěticentimetrovou figurkou. Nahý bezmocný člověk na scéně má otce. Bůh není mrtev, jenom si musel uříznout prst, protože už nebylo komu hrozit.

Text: Nola, plaGat.cz