plaGat.cz

Divadlo ABC zítra, 11. září 2010 uvede premiéru slavnou tragédii Williama Shakespeara Král Lear. V hlavní roli exceluje Jan Vlasák, s nímž přinášíme rozhovor.

Jak začíná takový proces studia role?
Pro mě je to taková alchymie. Nejdřív si musí člověk hru přečíst, i několikrát, aby vstřebal základní informace, a pak čeká, co mu to řekne. Je třeba naslouchat zevnitř, nic si do toho předem nevkládat a ono se samo něco ozve – pocity, nálady, myšlenky. Začnou se objevovat obrazy. A pak se jich chytat, pracovat a pohrávat si s nimi, rozvíjet je. Potom se začnu učit text, memorovat, drilovat, postupně to zažívat. Při tom se také leccos objeví.

Když začnete zkoušet roli, přemýšlíte o ní i mimo zkoušky?
Samozřejmě, člověku to nejde z hlavy. Já jsem takový naturální typ, takže nejsem schopen tyto věci nijak analyticky pojmenovávat. Někdy mi to nejde, ale někdy mi představy samy naskočí, začnou se mi vybavovat věci, pojmenování toho tématu v replikách, v situacích. Snažím se asociacemi si vybavit podobné situace, které jsem sám zažil nebo co jsem slyšel vyprávět, a z toho si postupně skládám obraz. To je proces, který probíhá po celou dobu, i když se tím člověk bezprostředně nezabývá.

Když je postava notoricky známá, jako je to v případě krále Leara, ubráníte se předsudkům a klišé, které jsou s ní spojeny?
Určité předsudky máme vždycky, těžko se jich zbavujeme. Jde spíše o to, nějak si tu základní představu doplnit, objevovat nějaké své vlastní asociace. Ze zkušenosti vím, že stejně člověk vždycky do rolí vkládá to, co má v určitém úseku života za sebou. A když by třeba hrál stejnou postavu v různých obdobích života, vždycky by tam objevil nějaké trochu jiné téma.

Jako herec, byť v hlavní roli, ale poslední slovo má režisér. Stává se někdy, že se koncepce režiséra a herce výrazně liší?
To je jasné, musí se to dolaďovat. Ale předpokládám, když mě někdo obsadí do role, která má dávat určité sdělení, tak tuší, co ode mě může očekávat. A ví, proč obsadil právě mě a ne nikoho jiného. Při zkoušení může dojít k nějakým kolizím, nárazům, ale to se dá vyřešit. Každý, kdo se podílí na inscenaci, ať je to režisér, výtvarník nebo spoluhráči dodávají inscenaci různé barvy, je třeba na ně reagovat, porozumět jim – a tak se téma postupně obohacuje, skládá. A někdy je to docela zábavné, ba i napínavé.

Je pro vás při zkoušení na počátku důležitější forma, nebo obsah, jinými slovy vnější, či vnitřní výrazové prostředky?
Já jsem četl, že Lawrence Olivier pracoval na Othellovi tak, že si udělal představu o masce, o pohybech, a do této své představy se vtělil. Já to dělám spíš intuitivně. Leara si můžu vnějškově představit všelijak – bělovlasého fousatého dědka, energického, staršího, mladšího... To záleží na mnoha věcech, na tom, co si určí inscenátoři. Ale herec by si měl udělat takovou představu, aby dokázal reagovat na požadavky, rychleji chápat. Kdysi jsem natáčel se Sigourney Weaverovou, kterou doprovázel její francouzský učitel herectví. Když jsem s ním mluvil, prozradil mi, že přípravu na jakoukoli roli dělají vždy prostřednictvím etud. Neučí ji konkrétní motiv, příběh té role, ale připravuje jí podobné situace, podobné psychologické nebo emoční momenty a v tom se snaží babrat i žít, zabývat se tím. Což je myslím dobrý přístup, kdyby měl člověk dostatek času...

Nakolik vás ovlivňují partneři na jevišti?
Hodně, protože o postavě, a zvláště u Shakespeara, se hodně dozvídáme právě od ostatních. Už jenom ty hlasy, které do toho vstupují, když se začne číst společně! Když hru čtu sám, vnímám jenom částečně, co postavy říkají, co chtějí, pak je slyším a je to všechno bohatší, jiné, každý má svou představu, jinou barvu hlasu, jiný rytmus, jiný celkový projev. To všechno jsou věci, na které je třeba reagovat. A to je jen dobře, protože se tím oživuje vnímání tvorby té role.

VÍCE
Premiéra: Král Lear v Divadle ABC