Jakoby velikán českého stříbrného plátna Otakar Vávra zcela popřel naše vnímání času. Rodák z Hradce Králové totiž slaví 28. února 2011 neuvěřitelných 100 let. A stále se těší ze života, i když už dobře nevidí a neslyší. „Ničeho nelituji, vždycky jsem točil nejlíp, jak jsem uměl,“ vyznal se. Režisérovo výročí oslaví i Česká televize.

Pod názvem Stovku má člověk jednou za život uvede v neděli 27. února komponovaný večer, jehož součástí bude dokument natočený režisérkami Jitkou Němcovou, Alenou Činčerovou a její dcerou Adélou Sirotkovou - jednou z posledních studentek profesora Vávry na FAMU. Divákům nabídnou odlehčený pohled na život doyena naší kinematografie, žádný „mramorový pomník“ řečeno slovy Jitky Němcové.

Od 20 hodin odvysílá Česká televize v televizní premiéře poslední film, který Otakar Vávra natočil, dokument z roku 2002 Moje Praha, a po něm některý z legendárních Vávrových filmů.

Legendární režisér proslavil obsazováním do svých 52 filmů téměř všechny české herecké hvězdy. Jako pedagog FAMU, kde založil a vedl katedru režie, vychoval generaci režisérů nové vlny. Jeho žáky byli Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Schmidt. „Vzpomínám rád na všechny své studenty, také na ty zahraniční, na Emira Kusturicu, Janju Glogovac, Lordana Zafranoviče,“ připomíná oslavenec.

Jeho Romance pro křídlovku (1966) či historické Kladivo na čarodějnice (1969), alegorie politických procesů 50. let, patří do Zlatého fondu české kinematografie. Elegantní, precizně myslící tvůrce pokrývá svým dílem téměř celé české dějiny kinematografie. Fascinuje všestrannými schopnostmi i své kritiky. Jen scénářů napsal na osmdesát. Ještě roku 2006 režíroval videoklip k jedné z písní pro DVD k albu Horáčka a Hapky Strážce plamene... Po roce 1989 se mu však nesplnil velký sen: „Moc jsem chtěl natočit příběh vraždy Jana Masaryka. Potřeboval bych na to 50 milionů, a ty jsem nesehnal.“

Legendární režisér proslavil obsazováním do svých 52 filmů téměř všechny české herecké hvězdy. Jako pedagog FAMU, kde založil a vedl katedru režie, vychoval generaci režisérů nové vlny. Jeho žáky byli Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Jan Schmidt.

Začínal v 30. letech za pochodu jako samouk, zběhnuvší ze studia architektury, a dokonale zvládl každý žánr, točil dokumenty, krátké experimenty, komedie i komorní psychologické příběhy a historické fresky. Bývá považován za kontroverzního autora, vždyť mohl točit za všech společenských poměrů. Chytrostí i kličkováním si poradil s mocipány, kouzlem osobnosti a rozhledem očaroval studenty.

Jako sedmiletý vnímal budoucí režisér s otevřenýma očima vznik svobodného státu Čechů a Slováků. A osud této země a jejích lidí mu pak nikdy nebyl lhostejný. Dokazoval to husitskou trilogií, ale i Kladivem na čarodějnice. Povzbuzoval národní sebevědomí – za nacismu třeba renesanční veselohrou Cech panen kutnohorských (1941). V historii hledal poučení a paralely k současnosti: podle Aloise Jiráska režíroval svůj první samostatný film Filosofská historie (1937), ale též trilogii Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem (1955 - 57), v níž jsou dodnes obdivovány bojové scény.

Traduje se, že byl schopen perfektně ovládat 10 000 komparsistů. „Ona ani historie není v dobách tvrdé vládnoucí ideologie žádnou procházkou. Komenského jsme museli prosazovat skoro 10 let: nebyl revolucionář a byl kněz – a to bylo tehdy velice zlé,“ vzpomínal v jednom rozhovoru před 10 lety na film Putování Jana Ámose
(1983). Bývá mu vyčítána adaptace Řezáčova Nástupu (1952). A také tendenční trilogie o období od mnichovského diktátu po rok 1945: Dny zrady, Sokolovo,
Osvobození Prahy (1973-76). Tím se tehdy Vávrovi zdařilo obejít zákaz natáčení po sovětské invazi 1968, kterou filmem Nezvaný host ztvárnil jeho žák
Vlastimil Venclík. „Protože co jinak? Režisér bez kamery, to je jako švec bez bot,“ snažil se před lety vysvětlit, „rozumějte, my jsme žili v asijském modelu světa...“

Bohatým inspiračním zdrojem mu byla vždy česká literatura. Podle Karla Čapka vznikl Krakatit (1948), podle Čapka-Choda mimo jiné velkofilm Turbína (1941), podle Marie Pujmanové Předtucha (1947). Fráňa Šrámek Vávru inspiroval k poetické Pohádce máje (1941), František Hrubín Srpnové neděli k (1960), Zlaté renetě (1965), Romanci pro křídlovku (1966) a Oldřichu Boženě (1985). Posledním velkým dílem se stala freska Evropa tančila valčík (1989).

Jiří Menzel o svém profesorovi kdysi napsal, že ovládá techniku, jak vyjít s každou vrchností. A Vávra je dodnes přesvědčen, že umění kompromisu patří k základním dovednostem režiséra: „Na jedné straně je myšlenka a na druhé straně je zápas s hmotou,“ říká. A my mu k jeho století přejme další úspěšný zápas s hmotou a radost ze života.