plaGat.cz

Galerie Rudolfinum po výstavě Decadence Now! ovládla další expozice, která bude a vlastně má svého návštěvníka šokovat. V jejích prostorách můžete do 13. listopadu 2011 vidět výstavu s názvem Kontroverze - Právní a etická historie fotografie.

Výstava nabízí více než osmdesát slavných fotografií, které v průběhu dvou století vyprovokovaly řadu kontroverzí a senzačních soudních procesů a dostala se do ohniska významných etických a právních debat. Zachycují válku, osudy lidí v kritických chvílích, popisují kulturní a společenské propasti.

Výstava, kterou připravilo Musée de l´Elysée a kterou nyní nabízí české veřejnosti Galerie Rudolfinum, představuje kolekci více jak 80 exponátů, které se staly předmětem soudních sporů, manipulací či zákazů. Prostřednictvím těchto kontroverzních děl výstava zachycuje proměny společenského povědomí o skandálu, proměny etických hranic evropské společnosti v průběhu posledních 160 let. Výstava je zároveň příspěvkem k dějinám média fotografie z jiného než umělecko-historického pohledu.

Uvidíte zde fotografie ikon fotografie jako - Roberta Capy, Lewise Carolly, Mana Raye, Hippoly Bayarda, Henri Cartier – Bressona, Guye Bourdina, Hippoly Bayarda, Stevena Meisela a mnoho dalších.

 
Jihoafrický fotograf Kevin Carter přicestoval v roce 1993 do Súdánu, aby zdokumentoval důsledky občanské války a hladomoru, jež postihly tuto zemi. Nedaleko vesnice Ayod vyfotografoval malé děvčátko, jež se snaží doplazit k centru potravinové pomoci, pozorováno z povzdálí supem. Snímek byl publikován v New York Times. Úspěch fotografie byl bleskový. Deníku byly adresovány tisíce dopisů čtenářů, znepokojených osudem děvčátka. Ale Carter začal také dostávat mnoho ohlasů, které zpochybňovaly jeho postoj. Kritikové zašli až tak daleko, že jej srovnávali s oním supem. Nicméně obraz získal svému autorovi slávu, která vyvrcholila udělením Pulitzerovy ceny za rok 1994. Přesto, dva měsíce poté, co získal tohoto ocenění, spáchal Kevin Carter sebevraždu. Jeho příběh tak zůstává dramatickým příkladem problémů, jež vyvolává vtažení fotografa do situace, jejímž je svědkem. Má zasáhnout, nebo se spokojit se svědectví?

Dne 20. dubna, při ragbyovém zápase mezi Francií a Anglií na stadionu v Twickenhamu, přeběhl Michael O’Brien před zraky užaslého davu diváků zcela nahý přes hřiště, než byl zatčen policistou. Fotograf Ian Bradshaw, který pracoval pro Sunday Mirror, byl jediný, kdo toto podivuhodné vystoupení zachytil. Strategicky umístěná policejní přilba, důmyslné zarámování, kontrast mezi nahou kůží a tmavými uniformami policistů, kristovská tvář O’Briena, to vše dodává snímku kvalitu, jež Ianu Bradshawovi přinese bezpočet ocenění. Obraz obletěl celý svět, ale navzdory všem oceněním a mnohému publikování v tisku i využití v reklamě, důležitá práva k tomuto snímku patřila Sunday Mirror. Jako placený zaměstnanec, dostal Ian Bradshaw od deníku jako veškerý honorář pouhých sto liber. Nicméně se změnou anglického zákona o autorském právu mohl Bradshaw po roce 1988 profitovat ze svých práv u signovaných kopií.

Tento legendární portrét Ernesta Che Guevary byl rovněž předmětem jednoho z nejneuvěřitelnějších zanedbání ve věci autorských práv. V roce 1960 zvěčnil Guevaru Alberto Korda, který pracoval pro deník Revolucion. Mýtus se zrodil o sedm let později, když Guevara padl v Bolívii. Giangiacomo Feltrinelli, jemuž Korda šest měsíců předtím svěřil dva snímky Che Guevary určené na obálku Journal de Bolivie, tuto fotografii zvětšil, aby z ní mohl vyrobit plakát, jenž potom obletěl celý svět. O Kordovi nepadla v souvislosti s plakátem ani zmínka, a také mu nikde nebylo připsáno autorství snímku. Fotograf byl nejprve šťastný, že jeho fotografie slouží věci revoluce. Když se však snímku zmocnil průmysl ke komerčním účelům, rozhodl se Korda hájit svá práva. V roce 2000 podal žalobu na reklamní agenturu, která portrét použila v reklamě na vodku. Po ukončení sporu převedl Korda všechny zisky z náhrady škody na jednu nevládní organizaci. Kordova dcera Diana Díaz Lopez pokračuje v tomto boji po smrti svého otce a již dvakrát dosáhla odsouzení organizace Reportéři bez hranic za neoprávněné použití portrétu Che Guevary. Přesto se obraz objevuje stále znovu a všude, aniž by bylo jisté, zda budou autorská práva napříště vždy plně respektována.

Na tomto snímku je herečka a modelka Brooke Shields ve věku deseti let a pózuje nahá pro projekt reklamního fotografa Garryho Grosse nazvaný Žena v dítěti (The Woman in the Child). Její matka podepsala smlouvu, podle níž všechna práva k těmto obrazům přecházejí na Grosse. V roce 1981 se Brooke Shields pokusila zabránit jejich dalšímu užívání. Vypukla právní bitva mezi Shields a Grossem, jenž požadoval milión dolarů jako náhradu ušlého zisku. První požadavek Brooke Shields byl zamítnut, neboť soudní tribunály shledaly smlouvu, uzavřenou její matkou, jako platnou. Právní zástupci modelky tak předložili novou stížnost na Grosse pro zasahování do jejího soukromého života. Avšak nový soudní nález říká, že tyto fotografie nejsou „sexuálně sugestivní“. Gross sice kauzu definitivně vyhrál, ale výlohy za právní služby jej přivedly na mizinu. V roce 1992 poskytl Gross práva k nakládání s těmito snímky současnému výtvarníkovi Richardu Princovi, který je vydal v novém kontextu pod titulem Spiritual America. Princovo dílo se setkalo s velkým úspěchem a bylo prodáno v dražbě za 151 000 dolarů.

Steven Meisel je velkou postavou propagační fotografie. V roce 2000 připravil reklamní kampaň na parfém Opium pro Yvese Saint Laurenta. Nejprve byl snímek publikován v módních časopisech, později vystaven na pouličních reklamních plochách ve Velké Británii. Zdvihla se vlna pohoršení. Někteří soudili, že je tato reklama obscénní a že nabízí zobrazení, které ženu ponižuje. Poté, co bylo britskému Úřadu na kontrolu reklamy (Advertising Standards Authority) doručeno 959 stížností, nařídil tento úřad odstranění snímku z reklamních ploch, nikoli však z časopisů. V historii anglické reklamy vyvolala více stížností jen kampaň z roku 1995, propagující používání prezervativů, v níž byl zobrazen papež Jan Pavel II. s bezpečnostní přilbou. Do jaké míry musí reklama určená široké veřejnosti přihlížet k pravidlům slušného chování? Jak dosáhnout toho, aby nebyla neoprávněně omezována svoboda vyjadřování vynucováním přísného morálního kodexu? Ačkoli i ve Francii vyvolávají „porno chic“ reklamy značné debaty, tyto reklamní plakáty na parfém Opium visely na autobusových zastávkách celé týdny bez jakýchkoli problémů.

Oliviero Toscani je známý po celém světě díky své spolupráci s italskou firmou Benetton v letech 1982 až 2000. Během na sebe navazujících kampaní se ukázal jako provokativní a přímočarý autor. Vyvolal polemiky týkající se plakátů o AIDS, trestu smrti či válce. Někteří věřili, že Toscani donutí spotřebitele k zamyšlení. Jiní v tom spatřovali zneužití lidského utrpení. Snímek Líbající se jeptiška staví proti sobě profánní a smyslný polibek a řeholní sliby, skládané při vstupu do řádu. Protože odporuje pravidlům celibátu, šokoval snímek jistou část veřejného mínění. V Itálii úřady pod tlakem Vatikánu jeho šíření zakázaly. Ve Francii v důsledku bezpočtu stížností vznášených ze strany náboženských společností žádal Úřad pro kontrolu reklamy odstranění plakátů. Naopak v Anglii získala Líbající se jeptiška cenu Eurobest Award. Naproti tomu fotografie novorozeněte, ještě zakrvaveného a spojeného s pupeční šňůrou, byla stejnými institucemi ve Francii i v Itálii akceptována, zatímco v Anglii byla cenzurou zakázána.